Asi tak nějak to vypadá, když se před někým zmíníte, že máte SLE čili lupus čili vlka. Hned v první vteřině se div nefackujete.
I já jsem se vždycky chtěla fackovat. Chytit vyřčená slova ještě ve vzduchu než dolétnou do uší toho druhého a nacpat si je zpátky do pusy. Že já nemávla rukou a neřekla třeba ále, pořád dokola ty ledviny. Na ledviny lidi slyší, protože každý druhý má ledviny a každý ví, že ledviny jsou z krátých triček, holých zad a chladných mezí. S ledvinama bych měla klid. Ovšem pak mě to napadlo. Vždyť co umím? Básnit a bájit, vymýšlet a fantazírovat. A tak vyprávím vlčí příběh zabalený do pohádky, protože pohádkám rozumí každý, protože každý rád poslouchal maminčino povídání před spaním a o příbězích plných kouzel potom dlouze přemýšlel.
Tak vyprávím o tom, jak je tělo člověčí takový hrad, který je zvenčí chráněn hradbami - kůží a zevnitř početným a silným vojskem - imunitou. Vojáci se snaží pevnost chránit ze všech sil, ale když přijde vlk, začne nenápadně zaklínat jejich sevřené šiky podivným a mocným kouzlem. Ochránci pak celí omámení vidí nepřítele v každičkém koutě hradu, za každým jeho oknem. Hrrrr na ně! volají pořád a rozbíjejí místo, které měli chránit, a teď jim připadá zlé a podlé a nebezpečné. Takhle nějak potom imunita napadá buňky vlastního těla a narušuje vnitřní systém, snaží se zlikvidovat vnitřní orgány, protože vlk se tolik snaží čarovat.
A co víc - s vlkem tiše přilétá i motýl, který to, co se děje uvnitř hradu, ukazuje na jeho vnějším zrcadle, na lidké tváři. Posadí se na nos, roztáhne křídla přes tváře a tykadla položí nad obočí. Čím víc vojáci uvnitř bojují a ničí, tím víc se motýl vpíjí do kůže a člověk má obličej rudý a bolavý. Právě výrazná vyrážka ve tvaru motýla je jedním z neklamných znaků, že vlk je na místě... Těch signálů je ale v těle víc, třeba bolavé klouby, zvýšené teploty, hubnutí, nebo nekonečná touha spát a spát, protože tělo samou únavou není schopno přijmout fakt, že by mělo něco dělat.
Takhle nějak to tedy je, když máte SLE čili lupus čili vlka. A i když to možná vypadá příšerně, dá se s ním žít v harmonii, je možné zvíře zkrotit a mít jej jen po svém boku jako takové varování, že je zapotřebí rovnováha a respekt jednoho k druhému. Stojí to trochu námahy, ale co ne? Během jednácti let, jimiž mě vlk provází, jsem se na něj podívala nesčetnými pohledy, zkusila to i ono, byla nahoře i dole, šťastná i smutná, prostě jako každý člověk s každou součástí svého života. Možná se mi podaří tohle nějak postupně do Vlčího blogu dostat, jednu vzpomínku za druhou propojit s nyní prožívaným a třeba pak někdo potká někoho vlčího a bude vědět...
PS: kdyby někdo chtěl vědět hned, tak třeba tady: http://www.lupusinky.estranky.cz/