Ať je to jak chce, kdyby vlka nebylo, nepracovala bych dnes tam, kde pracuji. I když s jistotou to tvrdit samozřejmě nemohu, vím to moc dobře, neb cesty čehokoli jsou nevyzpytatelné. A já si uvědomuji, že by to vlastně byla škoda, kdybych tu nebyla, protože práce v Pravítkárně má své kouzlo, jsou tu i pastelky a propisky a já ten voňavý papírenský sortiment miluju, kdybych byla prodavačka, chtěla bych prodávat právě pravítka a pastelky a propisky, k nim sešity a obaly na ně, je to můj tajný sen. Jen díky tomu, že vlk mi nastavil určité limity, co se pracovního zápalu týče, jsem se ocitla tady, přišla jsem jednoho lednového rána a Pravítkárna na mě dýchla teplem a zvláštním zápachem plastu, který mi nevadí a je mi teď tak důvěrně známý, že kdybych ho ucítila za milion let, vrátím se v mžiku na to samé místo.
Proč jsem v Pravítkárně
Kdo neposlechne vlka a přecení své síly, ten si to odskáče. I já. Vypadalo to jako viróza, pak jako střevní chřipka a bylo nervové zhroucení, vymetená hlava bez jediné souvislé myšlenky, rozklepané ruce a pláč při pomyšlení na jakýkoli kontakt s kýmkoli, vzápětí vystřídaný pláčem jaká jsem, že se s nikým nechci bavit a jen tupě koukám. Prý je to u lupusu běžné, částečně nemocí, částečně léky, že nálada klesne do strašidelných hlubin a chybí vůle žít. Když mi došlo, že nejsem schopna udělat z toho vtip, zasmát se tomu, obrátit to v takovou švandu, že se všichni kolem budou za břicha popadat, převzala jsem pokorně recept na pilulky štěstí a když jsem se pak uklidnila, objevila jsem Pravítkárnu. To bude ono, řekla jsem si, nechci na nic myslet, chci zaměstnat ruce a při práci jen tak klábosit, chci mít v přesný čas padla a domů a hotovo. Povedlo se.
Kdo je v Pravítkárně se mnou
Před očima mám neuvěřitelné osobnosti, všechny jako vystřižené z fantasmagorických příběhů, kdybych je denně nevídala, asi na ně nebudu věřit. Rázem zapomínám, že mi něco je a hltám ty kolem, nemůžu se nasytit toho, jak ze sebe postupně odlupují jednu vrstvu za druhou, až se ukáže to, co nosí uvnitř sebe a co je za tím podivínstvím.
Je to blbákov, pronáší Oteklá, je to blbákov, pořád jen počítat pětadvacet a pětadvacet. Strká při tom do obalu k pravítku malý štítek, skládá je pak do krabičky, vždycky pětadvacet a pětadvacet vedle sebe. Je to blbákov, možná má pravdu, proto ráno jde do báru, tak to říká - do báru, dát si dvě piva a až potom do Pravítkárny, aby každou půlhodinu vydala prohlášení, že končí, že dál to dělat nebude, půjde na podporu a konec. Nebo že cestou z práce skočí pod auto, nebo se v lese pověsí na vodítku svého psa, ale nikdy to neudělá, nikdy cestou z práce pod auto neskočí, jde jen na další dvě piva a na autobus domů, kde se nepověsí, ale ani toho psa na vodítko nevezme a nejde na procházku. Je to blbákov, tvrdí pořád a vypráví, jak jí umřela postižená dcerka a pak z ní odešel synáček těsně před tím, než se stačil vyvinout tak, aby jej doktoři zachránili a ona toho chlapečka tolik chtěla, zbyla jí jen nejstarší dcera a s tou si nerozumí, stejně jako se svým mužem. Je to blbákov, pokračuje neúnavně dál a hlídá čas, kdy půjde kouřit na záchod, beru si cigaretu a jdu s ní, i když tu cigaretu bych neměla a navíc by nás mohl vidět mistr, ale nevadí mi to, jdu s ní a chci ji poslouchat i tam, zahalenou v dýmu, s oranžovým plastovým hrnkem v ruce. Ten její se nerozvede, protože by ji musel vyplatit a to by znamenalo prodat barák a on ho neprodá, on je totiž na tom baráku závislej a ona je závislá na chlastu, tak jsou tam spolu a nebaví se. Dívám se na ni a říkám si, máme stejnou práci, ze stejného důvodu, že ani jedna momentálně nemůžeme dělat nic těžšího, jsme si podobné jen tím?
Tohle je kousek z toho, co mám teď a tady, je v tom syrovost, kterou mám tak ráda a hrubost nadělená zažitými zkušenostmi. Možná díky vlčí nemoci to víc vidím, protože přes všechnu únavu mám smysly zostřené a přes pilulky štěstí vnímám a nasávám věci čím dál intenzivněji. A v tomhle blbákově, v mojí zlaté Pravítkárně, si můžu o všem dumat dle libosti...