Nepamatuji si číslo pokoje, ač by to zřejmě časem znělo krásně symbolicky a možná by to tomu všemu dodalo další rozměr. Pamatuji si ale zcela jasně to, co bylo v něm. Tři postele a Stařena. Na pohled stoletá, scvrklá, celá bílá, v nemocničním andělu působila jako přízrak. Přivedli mne k ní a zavřeli dveře. Ležela na prostřední posteli, já dostala tu u okna a to mě trochu zachránilo. Dalo se dívat ven. Výhled na nemocniční areál neposkytuje zrovna velkou útěchu, ale pořád je to lepší než bezzubá ústa. Než flekaté, kostnaté ruce. Než skoro vyhaslé oči. Ty její oči. Co oči nevidí, to srdce nebolí, ale uši slyší a nedá se to zastavit.
Celý ten den a pak i celou noc naříkala, volala o pomoc kamsi do neznáma, protože ti, kdo se kolem ní pohybovali tady, jí pomoci nemohli. Krmit ji chodila některá ze sestřiček a já si sedala zády k nim, protože jsem se nemohla na ni dívat a zároveň jíst, jakkoli jsem se snažila vydolovat ze sebe úctu k jejímu věku a soucit s její nemocí. Nešlo to, nemohla jsem do sebe dostat téměř nic a tak jsem raději hladová ležela a koukala ven, ačkoli před očima jsem stejně pořád měla její bradu ušpiněnou od kaše.
Říkala jsem si, zaspím to, ale nezaspala, protože spát se nedalo. Maruško, volala ze své postele, Maruško, čekáme na tebe s Helenkou a ty nic. Maruško, alespoň kvůli té Helence, prosila do tmy a já jsem si pomyslela, kdo asi jsou Maruška s Helenkou a jestlipak ještě žijou... Potom ale pronesla něco, co mě opravdu rozplakalo a zároveň jsem dostala takový vztek, že zrovna já musím tohle poslouchat. Je to strašný, když vám neřeknou, kam až dojde bolest, řekla najednou a já jsem chvíli nevěřila, že to skutečně byla ona, že dokázala něco takového povědět tolik klidným a hrozivým tónem. Nevím, co mnou cloumalo víc, jestli zoufalství, nebo strach, nebo vztek, že chci spát a nemůžu, protože tady se spát prostě nedá a šílela jsem z toho, proč to chtěla vědět, k čemu by jí bylo, kdyby jí někdo prozradil, jak daleká bolest bude. Byla by lépe připavená? Našla by cestu, jak bolest obelstít? Vykopala přede mnou ohromnou propast a mně došlo, že nevím, kde je její dno. Maruško, co jsem ti říkala, vždyť ta Helenka tu na tebe čeká, ozvala se znovu...
Ráno ji přestěhovali. Nejspíš to ani nezaznamenala, přesunuli ji i s postelí. Místo ní přišla Hrbatá. Byla malá, s krysíma očkama, pokroucená a tolik nemocná, že nikdo na celém světě nebyl dosud takto nemocný. Lehala si tak, aby na mě pořád viděla a nepřestávala povídat, co ji kde bolí a na co má jaké léky a kde se s čím léčila a kde zná jakého doktora. Jednou pak šla ke své skříňce a vytáhla kabelku, otevřela ji a já jsem se lekla, tolik léků pohromadě jsem viděla snad jen v lékárně. Na co to máte, ptala jsem se, jsme v nemocnici, když budete něco potřebovat, tak vám to dají. Nene, to oni nevědí a já ty prášky potřebuju, vysvětlovala mi, to je na úplně jiné věci, než s kterými tady teď ležím a tohle já musím brát, to si nesmím zapomenout vzít. Chlubila se tím pak i večer na chodbě u televize, hloupá jedna, kolik má u sebe vlastních pilulek a někdo ji prozradil, dostala vynadáno a všechno jí sebrali. Ochořela z toho ještě víc, než když přišla a nepřestávala mi do zad metat nové a nové hrůzy, způsobené strašnými nemocemi. Dál jsem se vytrvale dívala z okna a ona se ptala, viděla jste toho pána na chodbě, co chodí s pytlíkem s močí? To je profesor dějepisu, řekla mi a mně bylo líto, že profesor dějepisu se dostal do řečí téhle Hrbaté, promořené představou o tom, jak krásné je stonat. Jedno odpoledne kdosi na chodbě vyprávěl o zvláštní nemoci, projevující se velkýma boulema za ušima. Hrbatá si pak až do večera ohmatávala hlavu a tvrdila, že ona za svýma ušima něco má. Určitě nějaký boule. Ale vy se mi líbíte, houkla na mě ještě, máte v sobě něco klidnýho...
Určitě jsem během tří nemoničních měsíců potkala i další, ale nepamatuji si pořádně už nikoho. Nikoho tolik, jako tyhle dvě, které mám spojené s vlčími začátky. Když jsem pak v té samé nemocnici ležela o několik let později, bylo oddělení celé nové a já dostala jednolůžkový pokoj, kde jsem mohla být sama, úplně potichu.